Stanování
Stanování je velmi příjemná záležitost. Kamarádí, oheň buřty atd. Co když ale zjistíte že vaše kamarádky či vaši kamarádi nejsou to co jste mysleli?
Jednou jsem se rozhodla,že potřebuji trochu čistého vzduch a že si vyrazím s kamarádkami do přírody stanovat.Přes půl dne jsem hledala svoji krosnu a ešus.Po namáhavé přípravě jsem konečně narvala vše potřebné do krosny a malé příruční tašky.Vyvalila jsem se na chodník a vzpomněla jsem si,že jsem si doma zapomněla svoji dýku pro štěstí.Jiní lidé mají talismany,kameny,medailonky ale já mám dýku.Je stříbrná a na čepeli je vyryto Nechť ti pomůže.Po 10 minutách jsem znovu stanula na chodníku s dýkou v kapse.Sedla jsem si na autobus a tím jsem jela až na místo srazu.Tak už stály moje nejlepší kamarádky Iva a Tereza.Po jak se patří shledání jsme vyrazily na cestu.Cesta nebyla pro mě jednoduchá. Všude kameny a spadlé stromy.Každou chvíli jsem zakopla.Kamarádkám to očividně nevadilo.Bez potíží skákali přes kameny i kmeny.Jako by měli křídla nebo pružiny na podrážkách bot.Po 3 hodinách jsme tam konečně dorazily.Místo bylo vedle malé říčky tekoucí klikatě z kopce.Stan přinesla a postavila Iva.Ale tak rychle,že jsem si začala myslet,že stanuje každý den.Tereza šla na houby,aby bylo něco k večeři.Já připravovala vše ostatní. Ohniště už plálo,když se Tereza vrátila s plnou náručí hub.Začala jsem je čistit,krájet a dávat do horké polévky,která se vařila na ohništi.Když byla hotová,začala jsem volat,že je večeře.Přišli ke mě obě bez ešusu.Říkali,že si ho zapomněly doma a že obě nemají vůbec hlad.To mě ani nepřekvapilo. Odjakživa byly obě mistry v zapomínání.Po večeři jsem se převlékla do svého oblíbeného pyžama s motýlky a vlezla do spacáku.Jak je zvykem,jedna hlídá a ostatní spí.Na hlídce byla Iva.Já ležela ve stanu a čekala na Terezu.Ale ta nikde.Napadlo mě,že nebyla unavená a že hlídá společně s Ivou. Usnula jsem,ale ne na dlouho .Asi po 45 minutách se ozvalo vytí,řev a praskot dřeva.Ve strachu co se děje jsem vylezla ze stanu s baterkou a dýkou v ruce.Byla tma a baterka svítila velmi málo,nejspíš měla skoro vybité baterky.Najednou zhasla a já stála před stanem jako přibitá.Vytí a řev nebylo už slyšet.Držela jsem dýku a čekala jsem,co se bude dít.Najednou mě někdo porazil a já spadla na znak.Dýka mi vypadla z ruky.Kdosi nade mnou se smál a cítila jsem ve vzduchu krev,pot a smrt.Postava si nejspíš nade mě naklonila a řekla hlasem,který mi byl velmi známí ,,myslíš si,jak nejsi odvážná,ale to se mýlíš".Já byla ztuhlá strachem a bála jsem se podívat,kdo to je.Najednou se ozvalo štěkání a bylo slyšet i vytí tlumeným hlasem.Pak jsem cítila pád,který otřásl zemí pode mnou.Rychle jsem vyskočila a popadla ve strachu svoji dýku.A co jsem neviděla:Na zemi ležela neznámá postava a nad ním se tyčil velký vlkodlak.Popadla jsem dýku a zezadu jsem jim Bodla do místa,kde jsem tušila srdce.Vlkodlak bolestně zavil a zavrávoral.Otočil se ke mě a řekl,,Tak tohle je tvoje vděčnost"a spadl mrtev vedla postavy ležící na zemi.Podívala jsem se na ni a byla to Tereza.Byla upír.Ležela a byla nejspíš mrtvá.Popadla jsem klacek,seřízla ho do špičky a probodla jsem jí srdce.Ozval se přidušený výkřik.byla mrtvá.Myslela jsem si,že se mi to jen zdálo a znovu jsem si lehla do stanu.Ráno jsem našla mrtvou Terezu před stanem a vedle ní Ivu.Asi byla vlkodlak a já ji zabila,aniž jsem věděla že mě zachránila před hroznou smrtí v náručí upíra.
